Kázání ze dne 24.5.
Milé sestry, milí bratři, přátelé.
Minulou neděli jsme v evangeliu slyšeli Ježíšovu řeč na rozloučenou a ve čtvrtek byl svátek oslavení či nanebevstoupení Páně.
Tím se zakončilo čtyřicetidenní období, ve kterém se vzkříšený Ježíš zjevoval svým učedníkům.
Završuje se tak velikonoční období, a můžeme říci, i Ježíšovo poslání, které zde mezi lidmi měl vykonat.
Minulou neděli jsme v evangeliu slyšeli Ježíšovu řeč na rozloučenou a ve čtvrtek byl svátek oslavení či nanebevstoupení Páně.
Tím se zakončilo čtyřicetidenní období, ve kterém se vzkříšený Ježíš zjevoval svým učedníkům.
Završuje se tak velikonoční období, a můžeme říci, i Ježíšovo poslání, které zde mezi lidmi měl vykonat.
Naplnilo se vše, co bylo proroky předpovězeno, a zapsáno v Písmu.
Slova, kterými se Ježíš obrací na boha Otce, můžeme rozdělit na dvě části.
V té první vlastně slyšíme jakousi rekapitulaci Ježíšova pozemského života, ve druhé pak Otce prosí za lidi, kteří jej přijali.
Slyšíme zde, že vše co bůh Otec svému Synovi svěřil, je život věčný, a slyšíme dokonce i to, v čem tento život věčný spočívá.
Přesto jsme z toho všeho jaksi bezradní. Nějak v tom nemáme jasno. Proč?
Věčnost, stejně, jako Bůh, jsou pro nás pojmy ryze abstraktními.
Svým životem jsme pevně zakotveni v čase a prostoru.
Všechny vjemy, které nám naše smysly zprostředkují, posuzujeme v souvislosti s nějakým časem a s nějakým místem.
Něco se stalo včera, něco se stane teprve zítra, něco jsem viděla doma, něco jiného vidím tady ve sboru.
Díky tomu dokáže naše mysl tyto pojmy určitým způsobem třídit a dále s nimi pracovat.
Jak si ale máme představit věčnost? Dokážeme si představit sto let- to je doba, před kterou vznikla naše církev,
a letošní rok si to výročí připomínáme.
Dokážeme si snad trochu představit dva tisíce let, tedy přibližně dobu, před kterou žil Ježíš.
Z matematického hlediska je to dvacetkrát sto, to je nám všem jasné, ale v kontextu s lidskými měřítky se v takovém časovém rozměru už docela ztrácíme.
Podobným problémem je pro nás i jednota Otce a Syna, jak o ní Ježíš hovoří.
Bůh je pro nás zcela mimo jakékoli poznání. A není to problém jenom pro nás, stejně na tom byli už Kristovi učedníci.
I jim to musel jejich Mistr vysvětlovat.
O tom nám Jan ve 14. kapitole, 9. verši zanechal svědectví:
Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?“
Vidíme, že Ježíš je pro nás i jakýmsi prostředníkem, pojítkem, mezi bohem Otcem.
Jako by byl jeho obrazem. Tím, že přijal lidské tělo a prožil určitou dobu s lidmi, je pro nás přece jen trochu konkrétnější.
Jistě že nevíme, jak ve skutečnosti vypadal, ale díky tomu, že byl na čas „člověkem z masa a kostí“, jako my, je pro naši mysl přece jen „stravitelnější“.
Ježíš oslavil Otce na zemi, když dokonal svěřené dílo; zjevil Boží jméno lidem a ti jej přijali.
Ano, přijali jsme Boží jméno a uvěřili jsme, že Ježíš Kristus je Synem Boha Otce, který ho na svět seslal.
Tak je to přece i v našem Krédu, tak to při každé bohoslužbě vyznáváme.
Když za nás Ježíš u Boha Otce prosí, říká také: „V nich jsem oslaven.“
To znamená, že Kristovo oslavení na zemi, závisí i na nás.
Na tom jestli i my dokážeme být aspoň trochu Božím obrazem.
Ježíš Kristus, náš Pán, už ve světě není, sedí po pravici Otcově.
My, přesto že jsme součástí tohoto světa, snažme se, abychom v sobě zachovali Boží jméno a abychom i my dokázali tak trochu být k obrazu Božímu.
— Ježíšova modlitba za učedníky
1 Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe,
2 stejně jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný.
3 A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
4 Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.
5 A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
6 Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali.
7 Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe;
8 neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal.
9 Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji;
10 a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven.
11 Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my
V té první vlastně slyšíme jakousi rekapitulaci Ježíšova pozemského života, ve druhé pak Otce prosí za lidi, kteří jej přijali.
Slyšíme zde, že vše co bůh Otec svému Synovi svěřil, je život věčný, a slyšíme dokonce i to, v čem tento život věčný spočívá.
Přesto jsme z toho všeho jaksi bezradní. Nějak v tom nemáme jasno. Proč?
Věčnost, stejně, jako Bůh, jsou pro nás pojmy ryze abstraktními.
Svým životem jsme pevně zakotveni v čase a prostoru.
Všechny vjemy, které nám naše smysly zprostředkují, posuzujeme v souvislosti s nějakým časem a s nějakým místem.
Něco se stalo včera, něco se stane teprve zítra, něco jsem viděla doma, něco jiného vidím tady ve sboru.
Díky tomu dokáže naše mysl tyto pojmy určitým způsobem třídit a dále s nimi pracovat.
Jak si ale máme představit věčnost? Dokážeme si představit sto let- to je doba, před kterou vznikla naše církev,
a letošní rok si to výročí připomínáme.
Dokážeme si snad trochu představit dva tisíce let, tedy přibližně dobu, před kterou žil Ježíš.
Z matematického hlediska je to dvacetkrát sto, to je nám všem jasné, ale v kontextu s lidskými měřítky se v takovém časovém rozměru už docela ztrácíme.
Podobným problémem je pro nás i jednota Otce a Syna, jak o ní Ježíš hovoří.
Bůh je pro nás zcela mimo jakékoli poznání. A není to problém jenom pro nás, stejně na tom byli už Kristovi učedníci.
I jim to musel jejich Mistr vysvětlovat.
O tom nám Jan ve 14. kapitole, 9. verši zanechal svědectví:
Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?“
Vidíme, že Ježíš je pro nás i jakýmsi prostředníkem, pojítkem, mezi bohem Otcem.
Jako by byl jeho obrazem. Tím, že přijal lidské tělo a prožil určitou dobu s lidmi, je pro nás přece jen trochu konkrétnější.
Jistě že nevíme, jak ve skutečnosti vypadal, ale díky tomu, že byl na čas „člověkem z masa a kostí“, jako my, je pro naši mysl přece jen „stravitelnější“.
Ježíš oslavil Otce na zemi, když dokonal svěřené dílo; zjevil Boží jméno lidem a ti jej přijali.
Ano, přijali jsme Boží jméno a uvěřili jsme, že Ježíš Kristus je Synem Boha Otce, který ho na svět seslal.
Tak je to přece i v našem Krédu, tak to při každé bohoslužbě vyznáváme.
Když za nás Ježíš u Boha Otce prosí, říká také: „V nich jsem oslaven.“
To znamená, že Kristovo oslavení na zemi, závisí i na nás.
Na tom jestli i my dokážeme být aspoň trochu Božím obrazem.
Ježíš Kristus, náš Pán, už ve světě není, sedí po pravici Otcově.
My, přesto že jsme součástí tohoto světa, snažme se, abychom v sobě zachovali Boží jméno a abychom i my dokázali tak trochu být k obrazu Božímu.
— Ježíšova modlitba za učedníky
1 Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe,
2 stejně jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný.
3 A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
4 Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.
5 A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
6 Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali.
7 Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe;
8 neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal.
9 Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji;
10 a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven.
11 Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my
26.05. 2020 11:43